Odešla jsem. Kdyby mě náhodou vážně někdo hledal....

tevuori.blogspot.cz

Jeremy Joe - Předmluva

16. srpna 2012 v 19:10 | [Te:] Vuori
Moje literární dílko, o kterém netuším, jakým směrem se bude ubírat. Velké plány většinou nedokončím, rozhodla jsem se tedy, ponechat tomu volný průběh. Jeremy Joe je mladý, relativně úspěšný muž, jeho domovem jsou Helsinky a jeho minulost nejasná. Pusťme se do díla.


Najednou jsem se ocitl na velmi podivném místě. Stál jsem uprostřed hlubokého lesa, kam skoro nepronikalo světlo. Stromy výhružně klátily větvemi ve větru a šeptali si navzájem o tom, co jsem asi zač. Kolem mne pobíhali mravenci, s pracovitými tvorečky jaké jsem znal neměli pranic společného. Všiml jsem si, že největší z nich mi sahají až ke kolenům. Hrůzně klapali kusadly a oháněli se po mých bosých prstech u nohou. Mech ztratil svou přívětivou zelenou barvu a jemnost a najednou vypadal jako houba nasáklá temnou lidskou krví. Bál jsem se. Rozeběhl jsem se pryč, ale všude se objevovaly nové a nové stromy, které jakoby šeptaly: "Je pozdě, Jerry. Nesnaž se..." Chtěl jsem už být pryč, utíkal jsem čím dál rychleji. Ostré větévky, na které jsem šlapal se mi zarývaly do chodidel a nízké větve stromů mě bily do obličeje. Běžel jsem a náhle mě zaplavil palčivý pocit prázdnoty. Jako bych během útěku z toho místa něco ztratil. Zastavil jsem se a ohlédl se po zemi. Srdce mi bušilo, až jsem si myslel, že se chystá vyskočit z hrudníku. Když jsem to však spatřil,rozbušilo se na poplach ještě více. Asi dva kroky ode mne ležela mrtvá srna, rozcupovaná na cáry. Skelné oči se jí protočily a upřely se přímo na mne. Začal jsem křičet.

"Jerry, drahoušku, jen se ti něco zdálo. Byl to jen špatný sen. Už neplakej." probudil jsem se mamince v náručí. Byl jsem celý zpocený. Přitiskl jsem se k jejímu měkkému tělu a zvlyky začaly utichat. "Teď hezky spinkej. Zítra se spolu půjdeme podívat do kostela na jezulátko v jesličkách. Buď hodný chlapec, zavři očka a spi." A začala zpívat ukolébavku ve svém rodném jazyce, kterému jsem sice příliš nerozumněl, ale moc se mi líbil. Nechal jsem se unést tou představou krajiny plné hor a medu, o které mi maminka vyprávěla a za chvíli začal mé víčka opět tížit přerušený spánek. Tentokrát se mi zdálo o mém vysněném psovi Rubym.

Ráno jsem se probudil časně a chtěl jsem si v kuchyni nalít trochu džusu. Tatínek si obvykle rád přispal, pro to mě překvapilo, když jsem ho našel sedět u kuchyňského stolu. "Jdu si jen nalít ..." proud slov jako by se zasekl v půli cesty a odmítl pokračovat. Všiml jsem si, že leží na desce stolu, hlavu schovanou v dlaních. Záda se mu v pravidelných intervalech pohybovala, jako při smíchu. Nebo při pláči. Zvedl hlavu a podíval se na mě. Ten pohled mě vyděsil. Nos a oční víčka měl napuchlé, oči zarudlé a z jednoho koutku oka pomalu stekla slza. Tatínek přece nikdy nepláče. Přišoural jsem se k němu, vylezl mu na klín a nemotorně ho pohladil po tuhých tmavých vlasech. Kupodivu to tátu neuklidnilo, ba naopak začal vzlykat ještě víc. Obejmul mne tak silně, že mě to málem až bolelo. Nadechl se."Jeremy, maminka se zabila."
Přestal ubíhat čas. Vše se zastavilo. Před očima se mi vynořil obrázek z tatínkovy policejní knihy, kterou jsem četl tajně, když nebyl doma. Nějaká paní leželá mrtvá v kaluži krve. Najednou se její tvář začala nápadně podobat maminčině. Vykřikl jsem.

První část příště. :)
 


Komentáře

1 galaxy galaxy | Web | 28. srpna 2012 v 16:38 | Reagovat

váu, to začíná dobře. chci říct, že pokud budu stíhat a budu vidět na obal knihy, budu sledovat dál tento příběh :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama