Odešla jsem. Kdyby mě náhodou vážně někdo hledal....

tevuori.blogspot.cz

Nadpis? Co třeba výlevy puberťáka, co už neví co si vymyslet?

10. března 2013 v 9:00 | Tevuori
Dvě hodiny v noci. Fakt nejsem normální, že pořád ještě nespím. Už to vidím, jak budu vychrápávat do oběda, večer nebudu moct usnout, nevyspím se a ta ospalost se se mnou potáhne celý týden. Ve středu budu padat na hubu, ve čtvrtek nebudu mít daleko ke kolapsu a v pátek budu celé odpoledne ležet na gauči, čumět do stropu a nic nedělat, protože ten pocit, že to ze mě všechno spadlo bude osvobozující asi jako dvojitá dávka nějakého halucinogeního svinstva.


A takhle se to opakuje furt do kola už několik měsíců a ještě dlouho se to opakovat bude. Nenávidím to. Nenávidím sebe, že tu rutinu nedokážu změnit. To je furt vstávání, škola, procházka se psem, samostudium, nespavost. Furt to samé, nezáživné a neužitečné. Nic mě nebaví, nic mi nejde a z ničeho nemám radost.

Už se nedokážu propadnout v čase, když se posadím za klavír. Kam se poděly ty několika hodinové sessions, kdy jsem sama doma a obložena všemi svými milovanými nástroji prostě hrála tak dlouho, dokud mi nekrvácely prsty ze strun kytary, nechytaly mě křeče a nedošel mi dech z toho mého neumělého foukání do flétny... Jak se mám proboha kdy naučit na tu basu, když nejsem schopná si na ni našetřit - i když kdybych ji měla, stejně bych se nedokopala přihlásit se někam do kurzu. Na to jsem moc líná a mám málo peněz. Kurde vždyť je to už hrozné. Nedělá mi radost už ani ten pasivní poslech. Ze sluchátek mě bolí hlava, z hudby z repráků je mi špatně. V létě jedu na fesťák. Loni jsem si ho strašně užila - čtyři dny jako v ráji, mezi lidma, kteří jsou naladění na stejnou notu. A teď dokážu vidět před sebou akorát tu nesnesitelnou únavu, dehydrataci, hlad a naprostou nepoužitelnost týden potom. A přitom bych se tam tak ráda těšila....

Jen výjimečně si pustím Floydy, ale ti na náladě taky zrovna moc nepřidají...

Škola už mě taky netěší. Kolektiv je na hovno ještě víc než dřív, skoro nikdo mě nemá rád a jediný předmět na kterém mi opravdu záleželo šel do sraček taky. Já přece nemůžu za to, že ti ostatní volové nejsou schopní se naučit pár vlastností prvků a rovnic. Tak proč bych měla celé hodiny nezáživně opisovat z učebnice a na další hodinu se to zpaměti šprtat na test. Doprdele, vím že jsem sobec, ale já si takovýhle přístup nezasloužím. Je sice strašně pěkné, že jsem schopná se naučit na zpaměť půl knihy, ale u maturity a na výšce mi to bude celkem na dvě věci, když nebudu schopná vyvodit jakékoliv souvislosti, natož spojitosti s praxí... (které se mi dostane taky jednou za uherský rok a i tak se můžu jeno dívat, jak si tam ta megera cosi míchá a zapaluje)
Nakonec mi ještě neotevřou seminář, do kterého jsem vkládala takové naděje. Takže se stylem výuky chemie v naší třídě a bez semináře budu úplně blbá, neudělám matutu, nedostanu se na výšku a budu tak znechucená, že půjdu radši vytírát podlahu na nádraží.

A pak tam přijde dějepisář, kopne mi do kýble (jak tak rád a často vyhrožuje) a zabrumlá něco ve stylu -já vám to říkal, že se nikam nedostanete- a já mu nevyždímám hadr na hlavu (i když by si to možná i zasloužil), protože budu vědět, že měl asi i trochu pravdu.


Někdy mám pocit, že nemám za kým jít, už ani ten pes mě nemá rád. Radši se jde pomazlit za mamkou (ne že bych jí to nepřála) a když já vytáhnu přetahovadlo, vezme mi ho a jde s ním za tátou. Když jsme spolu sami doma, chrápe a vůbec nedá na jevo, že tam jsem. Zdá se, že jsem jen robot na venčení a každodenní minimální hodinové procházky v lese nebo na poli. A vždycky s ním jdu, i když vím, že mě nebude poslouchat a že mi zase zdrhne přes celou čtvrť. Protože já toho vořecha miluju a jediné na co se těším domů vždycky a každý den je on. Ale pak to zamrzí, když jdeme na rodinný výlet, já si můžu plíce vyřvat jak ho volám (bez odezvy) a mamce stačí jen jednou zapískat a on přiběhne... .... Jsem zlá a závistivá, já vím.

A taky se začínám cítit jako stará pana (vtipné, v sedmnácti), já vím, že jsem hnusná, panovačná, náladová a protivná, ale to mě sakra ani tak nemůže mít nikdo rád?

Abyste všichni věděli, já se fakt naučím dobře norsky a pak tam odjedu, zakopu se někde do ledovce a ádié saláti, mějte se tu hezky. A všichni tam budou nosit zimní bundy a budou vypadat stejně. A budu moct chodit po večerech lyžovat, bude brzo tma, jak to mám ráda, a žádné hnusné třicetistupňové vedra strávené ve městě.

A nebo budu sedět tady na prdeli a od půl šesté ráno vytíran na tom nádraží...

Já jsem vlastně úplně blbá a všechno tohle je snůška keců. Mám všechno co potřebuju ke štěstí, dost jídla, kde bydlet, dobrou lékařskou péči, milující rodinu, věrné přátele a celkem užitečně bystrou hlavu. Ale člověk je idealista a věčně si maluje obrázky toho, co nemá. A pak to dopadá tak, že jen leží, čumí do stropu a stěžuje si, že ho nikdo nemá rád. Ale kdyby se radši zvedl a zavolal prvnímu v seznamu, ať jde na kafe (spíš na čaj, kafe nepiju). Jo jo, asi bych potřebovala zavřít někam do ústavu, kde by se o mě postarali a já bych akorát ležela v těch svých knížkách od Kinga, nevnímala rozdíl mezi dnem a nocí a bylo bi mi dobře. Nechcete mi někdo sehnat nějaký kontakt na nějaké podobné zařízení?


Je to vtipné. Tohle ponocování by se mi mělo zakázat, takové hemzy ze mě už nevyšly hodně dlouho. Spíš bych měla psát něco smysluplného a užitečného.....

pozn.aut. : Napsáno mezi druhou a třetí hodinou ranní. Zveřejněno až v devět s nadějí, že přes den si to možná někdo přečte...
 


Komentáře

1 Kája Kája | 17. března 2013 v 12:44 | Reagovat

Tyjo ona napsala :D A už je to tak dlouho.  Drsně :D Já a Max tě máme rádi, moc! Norštinu se určitě naučíš, ale nikam neodjížděj, protože je tam zima a tma. Vytírat nebudeš, ty budeš mít dobře placené zaměstnání, začínat budeš až v osm a budeš se smát některým spolužákům, že ti tam musí v noci vytírat. (Doufám, že já to nebudu) Zůstaň tu, postavíme si domeček z lega a bude. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama