Odešla jsem. Kdyby mě náhodou vážně někdo hledal....

tevuori.blogspot.cz

O nerozhodnosti a zbytečných zábranách

13. června 2015 v 8:00 | Tevuori
Srdce bušící s frekvencí úderů kopyt splašeného buvolího stáda. Knedlík v krku. Zvýšený krevní tlak. Návaly horka, nebo naopak zachvěvy mrazu přebíhající po zádech. Pot. Hektolitry potu. Rosolovitá kolena a ruce zesláblé jako dva věchýtky. Rozostřené vidění a v hlavé prázdno.
Pocity před vlastní popravou? Kdepak. Bežná rutina každodenního rozhodování...


A to nepřeháním. A nejde jen o rozhodování. Obecně to přichází v každé situaci, kde hrozí potenciální zvrat k horšímu a nepříjemnému konci. Tahle nepříjemnost mě provází na mé cestě životem už léta. Bývaly doby, kdy jsem doma raději sehrála hysterickou scénu s kyblíky slz, abych nemusela jít do večerky pro koření. "Náhodné" odchody na toaletu při výběru jídla v restauraci byly na běžném pořádku - dalo se tak vyhnout přímé komunikaci s číšníkem. Když jsem nedej bože musela řešit něco s paní učitelkou ve škole nebo s trenérem na baseballu, bylo mi na omdlení. O telefonování s cizími, nebo méně blízkými lidmi ani nemluvím.
V tomto duchu se ubíralo mé jinak bezproblémové, šťastné dětství v úplné a milující rodině...

Obecně bych to charakterizovala jako panickou hrůzu z toho, že život vykolejí z kolejnice míru, klidu a pohody. Že u pokladny zjistím, že nemám dost peněz na namarkovaný nákup. Že se omylem dovolám na cizí číslo. Že omylem zazvoním na špatný zvonek. Že si spletu vlak a budu mít problém s průvodčím. Že se zakoktám a okolí mě bude mít za imbecila. Že se na mě budou zlobit za věci, které jsem neudělala. Že někoho zklamu. Že zklamu samu sebe. Že nezvládnu dokončit, co se ode mě očekává. Že a že a že a že.... těch situací jsou tisíce. Necítím se dobře v cizím prostředí - tolik se toho může zvrtnout!Každý další den je pro mě mozaikou nepříjemných situací a možných kolapsů. Mám prostě strach, že to přestane být tak růžové, jako jsem byla zvyklá do teď.

Mým nezáviděníhodným životním údělem se tak stala každodenní nutnost svým obavám čelit a překonávat je. Vyměnila bych království za možnost před svým strachem utéct, ale to bohužel v mém případě není tak úplně možné. Buď by někdo musel žít můj život za mě a já bych se jenom vezla, nebo bych se musela stát středobodem vesmíru. Co si budem povídat, ani jedno by se mi vůbec nelíbilo. Možná to značí něco o mé povaze - že bych měla trochu masochistické sklony? Já totiž na druhou stranu za žádnou cenu nechci dopustit, aby mé nepříjemnosti řešil někdo jiný. Bojím se, že bych byla dlužná a závislá. (aha, to bude asi trochu bludný kruh, že?)

Někdy se cítím ztracená ve svých problémech. Neschopná orientace a pokračování v cestě. Jako kapka vody v obrovském oceánu. Ztracená a neviděná. Obcházená bez povimnutí. Bez šance na pomocnou ruku nebo alespoň světlo na konci tunelu. Vím, že na své vlastní vědomí jsem jen sama. A to je pro mě tím nejhorším stralšlivým soupeřem k zápasu.

A tak se s tím peru. Psycholog by asi povzbudivě řekl, že jsem dosáhla již značných úspěchů.
  • Narozdíl od dob základní školy již nakupuji naprosto suverénně. (možná za to může kreditka a tudíž nemožnost absence dostatečné hotovosti) Dokonce jsem už i pár věcí zvládla reklamovat, aniž by mě odvezla rychlá.
  • Je mi putna, co si myslí lidi a klidně si na svoji sloní postavu obleču šaty nad kolena.
  • S úsměvem přebírám a podepisuji poštovní zásilky adresované do vlastních rukou. A posílám sama balíky.
  • Nemám problém si naplánovat a obstarat cestu, nakoupit jízdenky a jet někam sama. (to jsem si dokonce poslední dobou začala i užívat)
  • ostatních.
  • Nemusím řešit trable se školním prospěchem. Věnuji se studiu naplno - vždy jsem překonávala vlastní očekávání a dokonce jsem odmaturovala s vyznamenáním.
  • Podstatně jsem vylepšila schopnost komunikace s cizími lidmi na oficiální a profesionální úrovni, zvládám i úsměv a rozvité věty bez přerývaného dechu. K tomu mi vlastně dost pomohla loňská brigáda v informačním centru, kde to bez komunikace prostě nešlo. Ta brigáda mi vlastně obecně dala hodně a zvýšila sebevědomí...
  • ... už totiž dokážu zvednout telefon a objednat pizzu nebo si domluvit schůzku v bance. (dokonce jsem zvládla po telefonu zařídit i organicaci stužkováku a pár věci ohledně tabla, ačkoliv jsem se musela hodně přemlouvat)
  • ... už nemám strach vzít do ruky větší obnos peněz.
  • A dokonce jsem i schopná občas projevit svůj názor, který se třeba úplně neshoduje s názorem okolí.
Když je to takhle sepsané, vypadá to, že jsem od dob prvních samostatných báboviček na pískoviti, ušla pořádný kus cesty. Vlastně si říkám, že jsem kolikrát ve svém snažení úspěšná, ne-li úspěšnější než ostatní. Proč jinak by si o mě lidé mysleli, že jsem hovorná a komunikativní osobnost? Proč mi tvrdí, že mám pedagogické vlohy? Proč mě rodina vidí na vysokých vedoucíh postech jakéhokoliv zaměstnání? Někdy se mi zdá, že na překonávání vlastního strachu pracuji až tak usilovně, že to ze mě dělá někoho jiného, než kým se ve skutečnosti cítím být.

Někdo by mohl tvrdit, že v tomto směru ty moje panické stavy možná budou i svým způsobem užitečné. Pomohou mi dostat se v životě dál. Přeci se vyplatí žít podle pravida: "Dvacetkrát měř, jednou řež!" Třeba s tou svou nerozhodností někdy zvládnu převálcovat zbrklého konkurenta. Třeba jo.... ale...
Stojí mi to za to? Stojí mi ty dlouhé probdělé noci plné úzkostí za masku vyrovnané osoby bez vnitřních konfliktů? Stojí mi to za ty hromady výčitek a vědomí, že kdyby se něco kdysi udělalo jinak, mohlo mi teď být lépe? Na tyto otázky jsem odpověď ještě nenalezla.

Nicméně hlavou mi hlodají denodenně. Na jedné straně vah leží ta psychická síla a křehce pevná rovnováha, kterou jsem si byla schopna za ta léta tvrdým tréninkem vypěstovat a která třeba poroste i do budoucna. Na druhé misce pak dříme mé největší neštěstí ve formě úzkých mezilidských vztahů. Protože ať na své sebedůvěře pracuji jakkoliv, ty vnitřní bloky, které se týkají koexistence mé osoby s muži, nejsem schopna překonat. Jako by tyto zdi byly vyšší, silnější a odolnější než zdi kolem nákupů a telefonátů. Čím více se chci druhého dotknout, tím méně jsem schopná se k němu přiblížit. Čím více chci ztratit pár milých slov, tím častěji sahám po prázdných frázích a klišovitých vtípcích. A tohle vycítí málokdo. Každý zatím utekl rychleji, než se nám společně podařilo do stěny udělat dírku. (natož ji třeba celou zbourat) A když neutekl, tak jsem vycouvala já. Ze strachu, že dělám něco nesprávného. Ono je to totiž šíleně těžké. Ve všech ostatních oblastech jsem nasbírala zkušenosti, ze kterých čerpat, ale tady to jaksi nefunguje.
A tak mám ve svých devatenácti letech chuť se jít oběsit, když mí vrstevníci plánují společné bydlení a pomalu snad i rodinu, zatímco já nejsem po roce, co se známe, schopná ho chytit za ruku... A tohle, to ze mě činí toho největšího zoufalce pod sluncem.

Jen by mě zajímalo, kde se ve mě taková psychóza vzala. Můžu to svádět leda a crossing over nebo nějakou nešikovnou malou genovou mutaci. Protože nikdo z mé široké rodiny takový není. Jsem tedy osamocený zoufalec....

A jak se má pak ten zoufalec správně rozhodnout, na kterou vysokou školu se nakonec přihlásí?
 


Komentáře

1 Xerodoth Sigmius Xerodoth Sigmius | E-mail | Web | 13. června 2015 v 21:10 | Reagovat

Jediná věc, co mi kdy v životě šla, byly špatný rozhodnutí. Proto, jak najdu výhodnou pozici, zapustím kořeny, který se bojím vytrhat i když se všechno kolem zblázní. Což je problém, protože jakmile si člověk zvykne na rutinu, otevírá se před ním temnej les, do kterýho v případě krize musí vkročit. Což pro některé, ty zbabělejší z nás, může být problém.

2 Kája Kája | Web | 14. června 2015 v 8:14 | Reagovat

Já už naštěstí problémy, kam se přihlásit, řešit nebudu. Mám to buď a nebo, dokonce i s plánem co dělat, když mi škola nevyjde.

Brigády jsou opravdu skvělá věc a to nejen v tom směru, že přinesou peníze. O tom, jak mi byla Bílá přínosná loni víme všichni, letos mi toho taky hodně dává. Především vím, že žití s jednim chlapem bude pohodička, protože jsem se teď měsíc starala o tři :D A cítím se tak nějak dospěleji, když jsem si dokázala, že zvládnu žít bez dozoru rodičů, poradím si s kde čím a hlavně přivedu po dvou či třech hodinách všechny děti jakž takž v pořádku (ta zlomená ruka mě stále moc mrzí, i když za ni nemůžu).

To se všechno nějak časem spraví... Ale gympl mi bude sakra moc chybět :( :D

3 sarushef sarushef | Web | 14. června 2015 v 15:28 | Reagovat

Tomuhle docela rozumím. z lidí jsem taky mívala docela panickou hrůzu a nerada někam třeba volala nebo něco řešila, už je to ale úplně ok. takže tě docela chápu))

4 Any Any | 15. června 2015 v 14:17 | Reagovat

Konečně!!! Konečně článek. :D

Nebýt tohoto článku, nikdy by mě nenapadlo, že ty můžeš mít problémy s komunikací. Patříš mezi nejschopnější a lidi, jaké znám, honestly...

Rozhodování na kterou vš jít je dobrodružství. Dřív bych asi napsala, že je to peklo, ale tak nějak jsem si začala užívat, že nevím přesně, co mě čeká. Prostě se "nějak" rozhodnu a "nějak" to dopadne. Všechno se úplně plánovat nedá :-D

Držím palečky! :-)
...
...
...
...
(všimni si té zdrobněliny)

5 Gartouzek Gartouzek | E-mail | Web | 15. října 2015 v 9:48 | Reagovat

Myslím si, podobné problémy má hodně lidí. Myslím si, že za vším je vypěstovaná touha být dobrá, dokonalá. Když se člověk mnohdy hodně o něco snaží, tak často něco podělá. Více lidí mi říkalo, že se podobných problémů zbavili po roce cvičení Tchaj Ťi Čchüanu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama